2006
DV
00:05:38
dokument
Karel Pobříslo a děti z dětského domova Maštov
Roman Němec
Někdy z kraje léta 2006 za mnou přišla Leona Hrnková, že je členkou jakéhosi dobročinného spolku Kiwanis, který bude na podzim dělat akci pro rodiče s dětmi a rádi by tam upozornili na místa, kde je potřeba pomoci. Požádala mě, jestli bych nesestříhal krátký videoklip.
Času bylo dost a tak jsem, jak je mým zlozvykem, všechno slíbil a pustil z hlavy. Mezi tím Karel Pobříslo natočil v kadaňském Ústavu sociální péče, kde se starají o zdravotně postižené děti, asi dvě kazety výtvarně zajímavého materiálu. Druhým místem natáčení byl Dětský domov v Maštově. Navrhl jsem, že do děcáku dáme kameru a ať si děti natočí samy, jak vidí ten svůj svět.
Začátkem srpna mi Leona přinesla kazety od Karla i z dětského domova. Kousek jsem si pustil a dost se vylekal. Co budu s tímhle dělat? Nechtěl jsem ukazovat žádný utrpení. Nechtěl jsem, aby vzniklo něco, na co se lidi bojí nebo nechtějí dívat. Měl jsem dost citlivý materiál a vůbec žádnou představu, jak s ním naložit.
Léto skončilo, akce Kiwanisu se blížila a já nic neměl. Leona začala práci urgovat a já se bál přiznat, že nejenže nic nemám, ale ani netuším, co s tím.
Několik dní před akcí jsem se donutil k tomu sednout. Na začátku jsem si jen nastavil mantinely. Rozhodl se, že to nesmí být o strádání, ale o naději. Karlovo záběry jsem rozházel a snažil se je poskládat jinak. Vytvořit z nich alespoň náznak příběhu, který by trochu odvedl pozornost od handycapů a ukázal, že i s nimi je možné se zasmát a prožívat radost. Na akci, kde mělo video premiéru, byly i děti z děcáku a ústavu. Když mě Leona představila paní ředitelce, řekl jsem něco ve smyslu, že doufám, že jim to třeba nějak pomůže. Ona se na to usmála a prohlásila: „Pomůže to spíš těm ostatním. Třeba si uvědomí, jak banální a nesmyslné problémy v životě často řeší.“
Facebook
Komentáře
Tento film zatím nikdo nekomentoval. Buď první.