Moje gentlemanské listování aneb Kam zmizel americký úsměv?

Rád si jednou za měsíc sednu, dám nohy na stůl a zalistuju se GQ magazínem (GQ = Gentlemen’s Qu­arterly). Samozřejmě tím americkým, protože pokud byste přede mě položili na stůl dvě naprosto stejná GQčka a o jednom řekli, že je americké a to druhé třeba německé, vyberu si samozřejmě to americké.

Stovky barevných stránek na nejrůznějších papírech s vnitřními skládačkami ukrývajícími překvapivá tajemství, nápadité výseky a další vychytávky. Snad devadesát procent obsahu tvoří inzeráty. Ovšem inzeráty plné hezounů oháknutých v módních brandech nebo naopak krasavců zcela neoblečených, za to však provoněných parfémy linoucími se ze záložek listů. V omamném opojení vás nechají na chvíli se zasnít a dráždí vaši představivost ve víře, že vás touha vypadat jako oni (a vonět jako oni :-) donutí sundat chlupatý nohy ze stolu a dojet do nejbližšího macysu pro ty neskutečně přiléhavý džíny. Já už ale naštěstí dávno pochopil, že v nabídce nejsou vyrýsovaný břišní svaly toho osmnáctiletýho kluka z vizuálů Calvina Kleina, ale jen a pouze ty trenýrky, který když si doma oblíknu a podívám se do zrcadla, vypadají úplně jinak, než si člověk v onom stavu opojení představoval.

Dolce & Gabbana a totální znechucení

Stejně ale mám ten svět stránek GQ rád. Svět čtyřvrstvých outfitů, krátkých ležérních retrosak, povolených kravat a kožichů oblečených bezstarostně jen tak na nátělníku. Svět, ve kterém je vždycky jasné, co je dobré a co ne. Svět, ve kterém vypadají všichni skvěle, nikdo nemá žádný problém, všechno je zkrátka tak, jak by každý z nás chtěl. Nebo ne?

Při listování zářijovým číslem začínám pochybovat. Se zděšením jsem si totiž všiml, že se v inzerátech, až na nepatrné výjimky potvrzující pravidlo, vůbec nikdo nesměje! Ba co víc, oni se mračí, oni vypadají velice, útlocitní pozor, nasraně!

Úvodní čtyřstrana Ralph Lauren – model kolem dvaadvacítky, ať má rifle utěsněný nebo extrémně volný, vždy stejný výraz: „Co čumíš, vole?!“.
Následuje dvoustrana Dolce & Gabbana – skupina modelů kolem 17 let v jednotné roli totálního znechucení.
Giorgio Armani – dokonale uhlazený mladý model, z jehož očí čiší: „Co že to po mě chceš, to snad nemůžeš myslet vážně!“.
Calvin Klein – hodně podobný typ v bílém roláku a saku „Fifth Avenue“ s pohledem „Umřel mi křeček“.
Louis Vuitton – zasmušilý starší model (kolem 24 let) v dlouhém kabátě, slunečních brýlích a koženou taškou v ruce vypadá, jako když se chystá ukončit svůj život skokem z mostu, na kterém stojí.

Louis Vuitton – skočit nebo neskočit?

Gucci – v barevně stylizované tváři mladíka s holkou v zádech se mísí otrávenost s intenzivní nasupeností.
Prada – model typu „Spiderman za mlada“ vrhá z okna zdrcený pohled zklamání.
Chanel – postarší model (24 let), jehož blankytně modré oči vysílají jasnou zprávu: „Tady už ti ani Bleu de Chanel nepomůže“.
DKNY MEN – trojice kravaťáků na páté avenue ve špičkových oblecích s rukou v kapse zoufale hledí zvlhlýma očima patrně k budově new-yorkské burzy: „Tohle už naše akcie nerozchodí“.

Prada – zkurvenej život

DKNY MEN – Tohle už naše akcie nerozchodí

Hermes – mladíček ostrých rysů, jehož zelené oči a lesklé rty dumají nat tím „Proč nechala právě mě?“.
Kenneth Cole – „Na bundu kašlu, potřebuju nutně pistoli“.
Burberry London – čtveřice klučíků, co právě přišli na střední: „Dej si na nás fakt velkýho bacha!“.
Bally Switzerland – chlapák rozvalenej v gauči: „Kolikrát to ještě potřebuješ slyšet?! Odprejskni!“.
Jones New York – „Teď fakt nemám náladu!“.

Gucci – Mamma Mia, jak já jsem nasranej!

Ralph Lauren – Co čumíš, vole?!

Armani Exchange – středoškolák a blondýna: „Je mi jedno, co bude, teď si chci jenom brutálně zapíchat“.
Tommy Hilfiger – pozor změna – oni se smějí! Vypadají jako blázni!
Nautica – modrý svetr v oranžové vestě, ostrý pohled tvrdého hocha ve stylovém sporťáku: „Otravuješ, kámo“.
Izod – pískově béžové kalhoty v béžovém písku na poušti – „Mám svých starostí dost, musím zakopat mrtvolu“.
Perry Ellis – trio mladíků v černém: „Zkrátka to nevyšlo, no“.
Hugo Boss – seriózní pán v seriózním obleku se seriózní kravatou: „Jsem vyřízenej!“.
Andrew Marc – mafiánský týpek v šedém svetříku pod antracitovým oblekem, s rukama v kapsách s kamennou tváří: „Ještě krok a zabiju tě!“.
7 For All Mankind – „Nevím, co teď udělám, nebude to ale nic pěknýho“.

Že by byla reklama skutečně zrcadlem doby? Nebo se jen fotografové tohoto čísla dohodli na jednotné strategii? Že by nějaké skryté poselství? Začínám se bát!

Článek můžeš komentovat na Facebooku.

Další čtení najdeš zde.