Naše putování po Aljašce bylo plné nečekaných a kuriózních situací. Zde jsou některé z nich.

1. Nejnáročnější túra

Naše první túra cestou necestou

Během naší cesty jsme najeli více než 2600 mil (přes 4183 km) terénním Fordem Escape. Spoustu mil jsme ale našlapali i pěšky – pokaždé obtěžkáni kamerou, stativem a dalším nezbytným vybavením. Fyzicky nejnáročnější túru jsme překvapivě absolvovali hned v úvodu expedice. Jednalo se o stezku podél zálivu Chickaloon Bay ke Gull Rock nedaleko zlatokopeckého městečka Hope. Turistický průvodce Lonely Planet ji popisoval jako nenáročnou s dovětkem „highly recommended“. Vydali jsme se na ni bez zvláštních příprav jen s vervou a odhodláním. Na začátku stezky jsme se zapsali do registračního sešitu, kterých je po Aljašce v přírodě spousta patrně kvůli statistikám, kolik tudy projde lidí a kolik z nich to přežije. Zpočátku kultivovaná cesta postupně měnila svůj ráz. Ani jsme se nenadáli a už jsme přelézali kamení, spadlé stromy, prodírali se houštím a kapradím, šlapali blátem a čelili neustálým útokům dotěrných a nenasytných komárů (k odhodlání jsme zapomněli přibalit repelent). Terén se stával čím dál náročnější, postupovali jsme pomaleji a pomaleji a neustále kontrolovali, jestli jsme pořád sami. Ve skrytu duše jsme si přáli narazit na medvěda nebo jinou šelmu, současně jsme ale netušili, jak bychom se v takové situaci zachovali. Asi po pěti mílích cesty s čím dál těžší brašnou a stativem jsme konečně zaregistrovali nějaký pohyb. To ve špičce stromu na pobřeží seděl u svého hnízda orel a rozhlížel se, podobně jako my, po okolí. Po chvíli roztáhl svoje široká křídla a majestátně odplachtil. Sbalili jsme kameru a pokračovali dál. Asi po osmi mílích jsme začali pociťovat hlad a únavu. Rozhodli jsme se pro návrat. K autu jsme se po necelých sedmi hodinách doslova doplazili a zapsali do deníku – příště vzít jídlo a repelent.

2. Nejpomíjivější situace

Když se losi rozhodnou přejít dálnici, dálnice zastaví

Po několika dnech jsme se stali zkušenými harcovníky. Přišli jsme i na to, že na většinu výprav není nutné tahat celou brašnu, ale stačí vzít jen samotnou kameru s náhradní kazetou v kapse a tím ušetřit minimálně šest kilo zátěže. Kameru jsem stejně musel mít neustále v pohotovosti po ruce, protože zvířátka nám nedávala moc času na přípravu záběru. Brzy jsem si vypěstoval reflex a kdy­koliv se něco šustlo, už jsem ji zapínal a spouštěl záznam. Většinou samozřejmě naprosto zbytečně. Přes to všechno se nám bohužel řada zajímavých setkání natočit nepodařila. Třeba když losice s mládětem přišla doprostřed čtyřproudé dálnice a začala se rozhlížet po koloně aut, která tu kvůli ní pokorně zastavila. Nebo když přes stezku v Denali přešel vyparáděný dikobraz, v Kenai Fjord proskákalo kolem naší lodě hejno hravých delfínů, na nedaleké skále se nám vysmáli puffinové a konečně nejoplakávanější prošvihnutý záběr – když se v Katmai z ničeho nic objevila na naší cestě medvědice se dvěma medvíďaty. Letmo si prohlédla naše zkoprnělé postavy, usoudila, že pro ni rozhodně nejsme ničím nebezpeční ani zajímaví, a odkráčela i s mláďaty do houští.

Díky trpělivosti a hodinám vytočených pásek se nám ovšem pár jiných vzácných okamžiků zachytit povedlo. Na ty si ale počkejte až ve filmu.

3. Nejintenzivnější zážitek

Silných zážitků byla spousta. Patří mezi ně třeba pozorování lososů, kteří se vracejí z moře a derou se proti proudu sladkovodních toků naklást jikry a založit tak novou generaci. Znali jsme to z filmů od BBC, když jsme to ale poprvé viděli na vodopádech Russian River Falls na vlastní oči, vzalo nám to dech. Ta vytrvalá snaha často už vyčerpaných ryb, co zkoušejí pořád a pořád dokola skokem překonat vodopád a riskují tím, že se roztlučou o skálu nebo se stanou potravou medvědů či racků. A to jenom proto, aby zplodily svoje následníky a samy vyčerpáním zahynuly.

Brooks Falls v oblasti Katmai

Tenhle zážitek ale následující den zastínil ještě silnější – naše první setkání s volně žijícími medvědy. Do oblasti Katmai, která je výskytem medvědů proslulá, jsme se vypravili malým letadlem. Hned po přistání na nevelkém jezeře jsme vykročili pěšky k vodopádům Brooks Falls, kde medvědi číhávají na lososy. Asi po sto metrech ale naše výprava skončila. Medvědi tu totiž rádi používají stezky a můstky, které vybudovali lidé. Je to pro ně pohodlnější, než se prodírat křovím. A právě na naší cestě se jeden grizzly rozhodl, že si dá šlofíka. Rozvalil se přes celou pěšinu a nehodlal se pohnout. Asi hodinu jsme ho pozorovali a čekali, až nám uvolní průchod. Pak k němu přišel jiný medvěd, něco si řekli a poodešli spolu pryč. Využili jsme toho a proklouzli kolem nich. U vodopádů skutečně několik pohublých medvědů netrpělivě civělo do divokého proudu řeky. Ryby ale byly ještě daleko a tak těm dvaapůl metru velkým šelmám zatím nezbývalo nic jiného, než spásat trávu a kořínky.

Další oblastí, kde jsme na medvědy po několika dnech narazili, byl národní park Denali. Tamním grizzlyům se říká „blonďáci“, protože jsou světlí skoro jako medvědi polární. Tady jsme měli úžasnou možnost pozorovat medvědici, jak sbírá borůvky, zatímco se její dvě „malá“ medvíďata pošťuchovala a prala opodál. Co chvíli jedno do druhého strčilo tak, až se skutálelo kus ze svahu, aby se hned zase vydrápalo nahoru a mohlo to bráchovi oplatit.

4. Nejzoufalejší situace

I ropovod může být turistickou atrakcí

Pro mě nejzoufalejší situace nastala 9. července ráno, kdy jsme se po cestě za polární kruh zastavili i u Aljašského ropovodu. Když jsem se pokusil udělat pár záběrů, kamera si patrně řekla, že už toho má dost, nahlásila chybu 022 (znečištění hlav) a rozhodla se, že chce jakýsi servisní zásah, jinak už točit nebude. Představa, že budu za polárním kruhem hledat servis videokamer Sony, nebyla v tu chvíli vůbec komická. Po několika marných pokusech kameru ukecat, ať to ještě zkusí, jsme se vrátili do města Fairbanks, abychom objeli místní supermarkety v bláhové naději sehnat alespoň čistící kazetu. V jednom z nich nám někdo poradil, ať zkusíme specializovanou prodejnu foto-kino. Skutečnost, že v těchto končinách něco takového je, mě sice mírně povzbudila, i tak jsem si ale hodinu zoufalého čekání, než ten malý krámek na kraji města otevře, náležitě protrpěl. Když jsme prodavači vysvětlili, co potřebujeme, začal šátrat v šuplíku. S každým pohybem jeho ruky se o mě pokoušel infarkt. Nakonec vynesl vítězoslavně verdikt, že tu jednu poslední má (myslím, že jich tam víc nikdy neměl). Po další hodině čištění kamery se tato konečně umoudřila a my mohli pokračovat v cestě za polární kruh.

5. Nejsevernější a zároveň nejteplejší navštívené místo

Cesta za polární kruh vede po silnici Dalton Hwy, což ovšem žádná silnice v pravém slova smyslu není. V lepších úsecích je pokrytá štěrkem, takže je těžké zabránit rozbití čelního skla vymrštěným kamínkem (ostatně každé třetí auto tu s rozbitým sklem jezdí), v horších pak jen rozježděnou hlínou a blátem. Prohlubující se koleje tu čas od času radlicí srovná buldozer, což je asi jediná a neustále probíhající údržba.

Dalton Hwy vede arktickou tundrou k polárnímu kruhu

Krajinu, na kterou jsme zvyklí i z našich hor, záhy vystřídala arktická tundra. Štíhlé vysoké stromy, leckdy téměř bez větví, jsou útočištěm zubrů, bizonů, polárních lišek a dalších zvířat.

Těsně před naším cílem jsme se zastavili v dřevěné boudě, kde sídlí místní informační centrum (připomnělo mi Cimrmanovu Hospodu Na mýtince). Dostali jsme tady osvědčení, že jsme překročili polární kruh. Samotné místo na 66º33’ zeměpisné šířky ale ničím zvláštním zajímavé není. Bizarní bylo snad jen to, že jsme sem dorazili v den teplotního rekordu. Na polárním kruhu bylo 84 ºF (to je 29 ºC) a my tak mohli schovat kulichy a užívat si jen tak v krátkých rukávech panoramat s azurovou oblohou bez mraků.

Pobyt na Aljašce byl možná nejintenzivněji prožitý čas v celém mém životě. Pořídil jsem tady jednadvacet hodin videozáznamu s vírou, že se mi následně v krátkém sestřihu podaří alespoň zlomek její krásy ukázat. Uvidíme. Počkejte si na to.

Ledovec na Portage Lake

Předchozí související článek: Kde silnice končí a život začíná

Články můžeš komentovat na Facebooku.

Kompletní photobook: (tištěnou verzi je možné objednat kliknutím na tlačítko „BUY“)

Alaska 2010 by Rostislav Sovíček, Roman Němec