To koukáte, co jsem měl dnes k obědu

„Tak, co si dáte?“ Tahle otázka mě vždycky dostane. Co já si dám? Vepřový maso bych podle doktorky neměl kvůli zvýšenému cholesterolu. Kuřecí je zase plný antibiotik, oslabuje imunitní systém a zanáší organismus. Hovězí biftek je fajn, vyplázněte ale denně za oběd tři kila! Vždyť je proboha hospodářská krize. Ryby jsou dobrý. Teda byly by, kdyby je během chovu nenadopovali hormonální výživou.

Šunka obsahuje moc soli, sýry a ostatní mléčný výrobky moc tuku, brambory škrobu. Po vajíčkách je mi těžko, uzeniny a smažený – o tom snad ani netřeba mluvit. Ovoce mi zakázala bylinkářka kvůli mikrocukrům zanášejícím lymfatický systém, bílé pečivo má vysoký glykemický index a neobsahuje skoro žádnou vlákninu. Veškeré výrobky s ušlechtilou plísní jsou v rozporu s mým detoxikačním režimem. Tak co mi vlastně zbývá? Zelenina (vyjma již zmíněných brambor) a pak několik zvrácených produktů racionální výživy, který vypadají jako odpad z organicko-chemické laboratoře. Zeleninu jsem zkoušel. Dal jsem si k obědu salát. Ještě než jsem se z oběda vrátil, dostal jsem takovej hlad, že jsem se prostě musel zastavit v cukrárně na rohu, dát si dvakrát oslazený presso a ten jejich božskej cheesecake.

Ostatně studie prokázaly, že pro tělo je mnohem prospěšnější jídlo, který člověku chutná a přináší mu pozitivní vjem, než potrava, která je sice složením nezávadná, lze ji však pozřít jen s odporem a největším sebezapřením. Sympatické zjištění. Obávám se ale, že postavit osobní dietu jen na něm, bohužel nepůjde.

Procházím foodcourtem v obchodním centru. Je tu nasádlovaný jeden fastfood vedle druhýho. Pozoruju lidi, co tady trpělivě vystávají polední frontu na pečlivě zabalený kus průmyslového žvance, který reprezentuje všechno, jen ne to, co by měl člověk denně jíst. Co je to za lidi? Napadá mě vtip, kterému se musím sám zasmát: „Přijde urostlý pohledný čtyřicátník atletické postavy do Mekáče a objedná si Big Mac s dvojitýma hranolkama.“

Míjím všechny ty pulty, za kterými stojí řady vyškolených uniformovaných puberťáků, co pozorně markují i ta nejzhýralejší přání svých zákazníků, a prchám pryč. Nejsem žádnej manekýn, vypadat ale jako ten stodvacetikilový pán ve vanilkově nažloutlých kalhotách, co pérují na kšandách obkreslujících jeho kulovitou postavu, bych vskutku nechtěl.

Při letmém pohledu na skupinku študáků tiše a se špetkou závisti zavzpomínám na časy, kdy si člověk objednal u stánku grilovanou klobásu, vypil k ní půl litru koly a vůbec nic se mu nestalo. Inu, časy se mění a ani budoucnout už není, co bývala.

Článek můžeš komentovat na Facebooku.

Další čtení najdeš zde.